Reportáže

29.08.2010 Král Šumavy, aneb časovka do Nýrska, únik a ždímání sisálka

Běžně se mi nestává, že bych před závody špatně spával, ale Král je v tomto ohledu jinej. V noci na sobotu jsem se probudil asi třikrát, pokaždý spocenej a s tlukoucím srdcem. Nevím, jestli to bylo nervozitou ze závodu samotnýho, nebo z očekávání tý bolesti, která při takovejch akcích člověka nemine. Když jsem se probudil počtvrté, bylo už tři čtvrtě na šest. Dal jsem sprchu a šel vzbudit také svého anděla strážného pro tuto akci - Tomáše, člověka, který mi po celou dobu závodu "kryl záda" autem. Vyrazili jsme na start. Na náměstí Míru v Klatovech se už začínali šikovat borci a borky na startu střední a dlouhý trasy.

Proběhla nezbytná řeč místostarosty města Klatov, pár slov od pořadatele, na co si dát na trati pozor a začalo odpočítávání a po něm výstřel. Obrovský balík se dal do pohybu napříč městem za příznačné melodie HIGHWAY TO HELL od "elektrikářů" z Austrálie AC/DC a já někde uprostřed toho všeho. Hlavně se nesmotat hned na začátku, opakoval jsem si. Balík minul ceduli Klatovy a zaváděcí vozidlo nechalo věcem volný průběh.

Každý, kdo bral ten závod alespoň trochu vážně (včetně mě) se snažil samozřejmě udržet se co nejdéle s první skupinou. Ta ovšem čítal pěkných pár stovek cyklistů, takže nakonec se člověk v kopci stejně o někoho "couvajícího" zarazil a to úplné čelo po cca 30 km odjelo. Začaly se vytvářet skupinky a jedna taková, asi třiceti členná kolem mě. "Letěli" jsme podšumavím a míjeli nešťastníky, kteří se celý rok lopotili, aby si dojeli na Šumavu pro defekt hned v úvodních kilometrech. Prvních 100 Km byl pro mě docela mazec. Chvílemi mi připadalo, že ten závod snad delší než právě 100 Km ani nebude. Místy za to braly Šlapky z Vinohrad a místy týpek, co měl kraťasy od COLUMBIE a v nich bohužel nohy jako M. Cavendish. Krátké brdky typu Sv. Kateřina tyhle draky prostě nezpomalily a já zuby nehty visel a modlil se ať už jsme v Nýrsku.

Prosby byly vyslyšeny a my se octli v kopcích. Na Hamry se ještě docela jelo, ale pak zkrotli i ti největší "provokatéři" z naší grupy a přišla moje chvíle. Cestou na Špičak jsem se pohyboval okolo čela skupiny a jelo se mi krásně. Přišel kratší sjezd do Železné Rudy a pak stoupání na nejvyšší bod letošního Krále (cca 1010m). Střídavě sjezdy a stoupáním jsme se dostali přes Hartmanice do Dlouhé Vsi a čekala nás druhá série kopců, korunovaná Javorníkem.

Stejně jako pod Špičákem jsem se dostal na čelo skupiny a jel si svoje tempo, bohužel ho nikdo neakceptoval a mně se zpomalovat nechtělo. Na Javorníku jsem měl už docela hezkej náskok, tak jsem si řekl, že to zkusím dojet tak nějak +/- sólo. Mohlo se to zdát pošetilý, nějakých 70 před cílem, ale náskok jsem docela zvětšoval a i na delších úsecích bez zatáček jsem za sebou nikoho neviděl. Nohy mi jely a cítil jsem se celkem dobře, žádné křeče, frekvence dobrá, nebylo nic, co by napovídalo nějakému záseku až na.... na přírodu.

Ta čubka proradná si začala žádat, abych slezl z kola a vyčůral se.
Kouknu za sebe... nikde nikdo. Stavím, tasím a ...nic. Nechtělo se mi čekat na grupu. Složil jsem zbraň sednul na kolo a pokračoval, jenže po nějakých třech kilometrech znovu a už to i bolelo. Opakuju proceduru...slejzačka, tasička a čumění do dáli a představa tekoucí vody...normální ždímání sisálka, ale nic. Příroda volá a tělo se brání. Sedám zpět na kolo a zkouším jet dál. Ledviny tlačí...je to k nevydržení. Na potřetí se už, s vypětím všech sil, daří. Nejtěžší úkol dne splněn:-).

Blbý je, že má bývalá a zároveň i nastávající skupina je na dostřel. Nemá cenu vzdorovat a za Sušicí se nechávám dojet.

Jsem tak nějak koženej z toho věčnýho slejzání a nelejzání, visím zuby nehty a po chvíli se skupina trhá. Tuhnu a zachraňuje mě až má dlouholetá jistota. SNICKERS. Ne žádné gely, ani ionťáky a ani energy tyčinky, prostě obyčejná čokoláda s buráky a karamelem.

Zůstávám s Tomášem Bartošem z H.I.C.u a s Milanem Brandejsem z Varty. Cestou posbíráme nějaké odpadlíky z kratších tratí a jedeme 20 Km po rovině do Klatov. Docela se maže a největší utrpení nám připravuje právě Milan Brandejs a to vždy ve chvíli, když tahá špic. V těch okamžicích si dokážu představit časovku družstev na TDF v roce 2009 a ty chudáky co musely uviset Cancellaru. Při jednom střídání k němu prohazuji větu, že mu nechám zrentgenovat kolo. Jsme v Klatovech. Motáme se uličkama směrem k cíli a já už kilometr před cílem vím, že se žádný spurt konat nebude. Dojíždím se svěšenou hlavou, celej bolavej a zničenej, ale s dobrým pocitem, že jsem toho Krále nakonec s důstojností dal.

Vítek Lukáš (Sušenka)