Reportáže

08.08.2006 SOS na Beskyd Tour

Tým SOS dosáhl dalšího významného úspěchu, tentokrát na silničním maratonu Giant Beskyd Tour. V kategorii ženy zvítězila na dlouhé trase Lucie Kočí.

Je už to sice pár dní a na internetu se objevila celá řada reportáží, rozhodl jsem se také sepsat pár postřehů z tohoto závodu. Silniční maraton Giant Beskyd Tour zařazený do silniční Velosérie byl naplánován na sobotu 15. července. Start byl na náměstí ve Frenštátu pod Radhoštěm, cíl pak před hotelem Ráztoka v Trojanovicích. Na výběr byly dvě trasy, kratší měřila 105 km s převýšením 1600m a závěrečným stoupáním na Pustevny. Delší trasa měla 185 km s celkovým převýšením 3300m a s vrcholy jako Pustevny, Soláň, Kasárna, Bumbálka a Smrček. Na start se postavilo kolem 500 závodníků, z nichž přibližně polovina zvolila delší, náročnější, ale krásnější trasu.

Z našeho týmu se zúčastnil Petr Pohořalý (Coleman), já :-), Lucka Kočí (Lu) a Katka Augustová, která jako jediná hájila barvy našeho týmu na krátké trase. Ostatní se odhodlali na dlouhou. Zatímco Coleman s Lu si celou trasu Beskyda projeli tréninkově při dovolence, já s Katkou jsme vůbec netušili co nás čeká. Nikdy jsem totiž v Beskydech nebyl. Kopce jako Pustevny, Soláň či Kasárna znám jen z vyprávění a tiše si říkal, že ty kopce nemohou být horší než Zhůří, Špičák či Šimanov na Šumavě. Stoupání na Kasárna si ale budu dlouho pamatovat, ale nepředbíhejme. Pěkně popořadě.

Do Beskyd jsme cestovali již v pátek z Prahy dodávkou VW Transporter, kterou řídil sám majitel El. Všichni se tak mohli plně soustředit na závod, někdo si hrál s novým foťákem, další luštil sudoku či si četl kočičí povídky. Cesta až na nepříjemnou kolonu u Brna a jedno zabloudění proběhla bez komplikací a kolem 21h jsme dorazili na místo prezentace. Po prezentaci následovala cesta do 30km vzdálené Orlové, kde jsme měli předem zajištěný nocleh u rodičů Lu. Díky rychle připravené a nečekané večeři jsem neodcházel do postele s prázdným žaludkem a tyčky, které jsem měl připravené jako alternativní zdroj energie před spaním jsem mohl šetřit na samotný závod. Musím tak pochválit paní Kočí, ta kuřecí roláda s pivkem byla fakt výborná :-). Po ranním budíčku po 6h ráno a opět vzorně připravené snídani jsme dorazili na start do Frenštátu něco málo po 8h, tedy s dostatečnou rezervou na přípravu před startem. Start je ohlášen na 9h. Stojíme někde uprostřed balíku čítající přibližně 500 závodníků. Dávám poslední pokyny Katce, která jede svůj první maraton a přeju jí štastnou cestu.

Hned od startu se jede poměrně ostře, závodníci ze zadních pozic včetně mě se snaží dojet čelo balíku. Koukám na tepák, občas se tam mihne hodnota 170, což zrovna není ideální a měl bych raději šetřit síly do kopců. Po pár kilometrech dojíždíme čelo závodu, do kterého díky nepříliš náročnému začátku přijíždí postupně další a další jezdci a tak se vytváří poměrně velký balík jedoucí po celé šíři vozovky. Je vidět, že někteří cyklisté jedou v takovém balíku poprvé, navíc kvalita vozovky je mizerná, velkou díru závodník jedoucí před vámi neukáže, a když se ještě přidají protijedoucí auta, která vůbec pořadatel nezpomaluje a neodklání, nastává situace kdy každou chvíli hrozí nějaká kolize. Jede se pořád brzda nástup, brzda nástup a to značně ubírá energii. Taková situace trvá až do Frenštátu, kde se začíná pozvolna stoupat na Pustevny. Balík se postupně natahuje a vytváří se větší a menší skupinky. Dole pod kopcem zjišťuji, že toho mám docela dost. Čelo závodu zrychluje a ujíždí mi včetně Colemana, se kterým jsme dosud jel v kontaktu. Prvních 60km mě svým mírným profilem vyčerpalo víc než jsem předpokládal. Teprve po pár kilometrech stoupání nacházím svůj rytmus a postupně dojíždím závodníky co mě na začátku odjeli.

Na Pustevny dojíždím osamocený, ve sjezdu se ke mně přidávají dva borci. Snažím se je na rovině vyprovokovat k rychlému tempu, neboť před sebou vidím menší skupinku do které by bylo dobré se dotáhnout. Pacholci ale moc nestřídají a na křižovatce, kde se rozděluje trasa mi dávají sbohem a odbočují na krátkou. To mě docela naštvalo a tak zpomaluji a ohlížím se za sebe. Jet sám se mi vůbec nechce. Po chvilce mě dojíždí další skupina do které se pokorně zařazuji. To už ale začínáme pomalu stoupat na Soláň. Oproti Pustevnám je stoupání kratší a mírnější. Naše skupina se drží pohromadě i ve sjezdu, na rovině směrem k dalšímu kopci Kasárna vzorně spolupracujeme, jede se v tempu. Před sebou zahlédnu týmový dres a nepletu se. Po chvilce dojíždíme Colemana, který jede osamocen, kochá se kolemjdoucí krásnou krajinou a vůbec nevypadá, že by jel závod. Myslím ale, že stejně jako já před Solání, tak i on byl rád, že už nemusí jet sám a do skupinky se zařadil jako poslušný beránek.

Najednou zjišťuji, že mi dochází pití. Bidony mám skoro prázdné, sluníčko pěkně pere a já začínám mít žízeň. Podle itineráře by za pár kilometrů už měla být občerstvovačka, zůstávám tak klidný. A sakra, strašně jsem se vyděsil, když se dozvídám, že je až na kopci na Kasárnách. Já ji očekával pod kopcem, což byl velký omyl. Blížíme se k onomu stoupání, které je prý nechutné, dlouhé a prudké. Konečně jsem pochopil známé pořekadlo "Kasárna-prasárna". Celé stoupání jedu na sucho, cucám z bidonů poslední kapky a cítím jak mi úplně dochází, točí se mi palice, začínám blouznit, sunu se nahoru snad rychlostí 7km/h. Pěšky bych to možná šel rychleji. Od Colemana si beru doušek vody, který mě na pár vteřin osvěžuje. Tady začíná mé trápení, ani nevím jak jsem se nahoru vydrápal, ani jsem nevnímal vyfrézovaný kus asfaltu těsně pod vrcholem. Jen vím, že jsem nahoře odhodil kolo a vrhl se na občerstvovačku. Během pár okamžiků se můj stav rapidně zlepšil, připadal jsem si jako politý živou vodou. Tady jsem ztratil necelé 4 minuty. Bohužel všichni borci ze skupiny včetně Colemana už byli fuč.

A tak do obce Makov po úzkých klikatých cestičkách sjíždím osamocen a dále pokračuju pozvolným stoupáním po hlavní silnici přes hraniční přechod na Bumbálku. Na vrcholu stoupání dojíždím borce, který má jako doprovod motorku s občerstvením. Následné asi 20km klesání jedeme spolu, střídáme se, nabíráme tempo. Je to příjemné mít takový doprovod, řidič mi nabízí pití, beru si Fantu. V dálce vidím poslední občerstvovačku, kde opět potkávám Colemana. Já již nezastavuju a využívám ještě jednou občerstvení z motorky v posledním stoupání závodu na Smrček. Už toho mám ale plné zuby a počítám zbývající kilometry do cíle. Následuje další sjezd a do konce zbývá posledních zvlněných 10km okořeněných krátkými ale hodně prudkými stoupáními. V závěru mi totálně došlo, nohy nejdou skoro otočit, tak ani nereaguji na Colemanovo nástup ve 12% stoupání. Možná měl obavy, že bych ho v cílové rovince ospurtoval :-). Do cíle dojíždím v čase 6:12:57, v kategorii do 40let 47. místo. Coleman je o necelou minutu rychlejší a bere solidní 44.místo. Výborně závod zajela Lu. Trénink na trati se určitě vyplatil. Lu zvítězila ve výborném čase 7:32:54. Ještě zmínka o Katce, která absolvovala krátkou trasu v čase 5:30:40 a obsadila pěkné 10. místo ve své kategorii. Na první maraton slušný výkon. Myslím, že Katka se nemusí bát startů na dalších maratonech. Po vyhlášení, kde jsme zatleskali Lu, jsme naskákali do Elovo Transporteru a uháněli směrem k Praze.

Závěrem musím poznamenat, že závod mě svou atmosférou a především kvalitou pořadatelství moc nenadchl. S takovým Králem Šumavy to srovnávat nelze. Každopádně trasa závodu vede krásnou krajinou Beskyd a mě jen mrzí, že jsem si ji nemohl dostatečně vychutnat. Tak snad příští rok.

Cafourek Václav (Venca)