Reportáže

05.08.2010 Tatry Tour 2010

Ráno pršelo. Slyšela jsem to už z postele. Po roztáhnutí závěsů jsem venku uviděla pěkně rovnoměrně zataženou oblohu – tohle nebyla žádná krátká přeháňka. No do prčic! Startovat maraton v dešti, to je zlý sen. Ale stal se zázrak – než jsme se nasnídali a přichystali, přestalo pršet a začalo se to trhat. Půl hodiny předtím bysme tomu nevěřili!

Na start jsme dorazili na poslední chvíli – Vojen je snad první člověk, který je pomalejší než já :-) Už krásně svítilo sluníčko a kromě toho bylo i celkově nečekaně teplo, takže jsme honem vymýšleli, co s přebytečným oblečením, protože kapsy jsme měli samozřejmě plné. Vestu jsem připevnila pod podsedlovku (silnice přece jen ještě oschnout nestihly, takže to schytala v plné síle), návleky na ruce jsem si nechala s tím, že je případně shrnu k zápěstím, ale co s návlekama na kolena? Nakonec jsem si je nacpala vedle kapes pod dres, ale bylo mi jasné, že se pod nima budu pěkně potit, navíc jsem na věci na zádech dost citlivá a taky že jo, už po chvíli mě začaly pobolívat záda. Naštěstí se motalo kolem nějaké pořadatelské auto s otevřeným okýnkem, tak jsem si k nim návleky odložila a doufala, že se v cíli nějak najdem (našli).

Odstartovali jsme teda ze zadních řad, vymotali se z Popradu a za chvíli začlo to hnusné nenápadné stoupání do Smokovce. Tady mi ani nepomáhalo, že už jsem ho znala, protože jak je hned ze začátku, tak si ho nejedu svým tempem, ale snažím se uviset. Navíc tady je to extrémní – takových stoupání, které opticky vypadají jako rovina, je spousta. Ale tady to dokonce vypadá, že je to z kopce! A ve chvíli, kdy to konečně začalo vypadat, že je to teda trochu do kopce, už jsem to drtila na 24ku. No fuj.

Letos se ve Smokovci na ostrý start nečekalo, odstartovalo se za jízdy, takže balík byl v nenávratnu. Ale utvořila se kolem mě docela slušná skupinka, takže jsem stejně jela šrot :-) Za Štrbským plesem nás zezadu dojela další skupina a v ní i soupeřka se dvěma bodyguardy, kteří šli hned na špici. Výhodou bylo, že se o tempo starali v podstatě jen oni dva a my ostatní jsme se jen vezli, ovšem „vezli“ není zrovna to správné slovo, protože to jejich tempo bylo dost ďábelské. V tuhle chvíli mi to ještě moc nevadilo, to ještě bylo v rámci mé oblíbené strategie „začátek napálím a pak to nějak dojedu“.

Profrčeli jsme Lipťákem na několik červených :-), projeli postupně se zvlňující krajinou za ním a přišlo první velké stoupání na Huty. Mrkla jsem na tachák – průměr 37km/h. No, po 90km docela mazec, řekla bych. V kopci to vypadalo, že jsem na tom o něco líp než soupeřka – tak nějak mi přišlo, že si jedu trochu víc v pohodě, i když tepy na to moc nevypadaly, pořád atakovaly ANP. Ale jelo se mi takhle docela dobře a nechtěla jsem zpomalovat už jen proto, abych to nedrtila zbytečně nízkou kadencí, dokud nemusím. Holčině jsem tímhle svým tempem několikrát trochu poodjela, ale vždycky si mě zase docvakla. Nahoře se ke mně přitočil Astral a říká, že prý jim vynadal, aby ji aspoň nepostrkovali. No vida, tak takhle to bylo...

Na horizontu se mezi nás zamotali nějací mamelukové, co vyjížděli z občerstvovačky, a nechali mi díru, kterou jsem samozřejmě ve sjezdu nebyla schopná sjet. Naštěstí se po chvíli zezadu přiřítil Astral a mně se podařilo zahákovat. Postupně se zase vytvořila skupina s těmi dvěma borci na čele. Teď už mi ale to jejich tempo začínalo dost vadit. Skoro pořád jsem byla nad AP a o nějakém odpočinutí před dalšími kopci nemohla být řeč. Přisvištěli jsme do Vitanové a já jsem věděla, že na občerstvovačce na Hladovce musím dobrat aspoň trochu vody. Odšroubovala jsem si víčko bidonu už předem a popojela si trochu dopředu, rychle obrátila kelímek do bidonu, víčko jen přiklopila a vydala se dojet si skupinu. Podařilo se, ale rozhodně mi to energie nepřidalo.

V Polsku se jelo jinudy než předchozí ročníky a čekal nás nějaký nový kopec jménem Ząb neboli Zub. Dostál svému jménu. Najednou se před náma vynořila docela stojka, a pro mě bylo vymalováno. Konec, v tu chvíli mi totálně seklo, ale fakt úplně, to jsem snad ještě nezažila. Kopec jsem vyjela na nejlehčí převod vestoje jen vlastní vahou. Kromě mě odpadl ještě Astral, nejdřív teda vypadal, že je na tom taky tak blbě, ale buď nebyl, anebo i v takovém stavu mu to pořád jelo znatelně líp než mně. Za kopcem jsem mu ještě uvisela, ale jak se to znovu zvedlo, tak jsem už zůstala sama. Tupě jsem hleděla před sebe skelným pohledem a musela pořád zaostřovat, abych se někde nevymázla. Říkala jsem si, jak já se jen dostanu do cíle? Naštěstí jsem měla aspoň tolik duchapřítomnosti, že jsem vyšátrala v kapse Gutar a kopla ho do sebe, na kopci se došla vyčurat a následně spolykala větší množství gelu. To mě postupně dostalo z toho nejhoršího, takže jsem začala věřit, že teda snad do cíle nějak dojedu, nebo spíš se doplazím.

Začal mě ale pomalu trápit další problém – docházela mi voda. Toužebně jsem vyhlížela občerstvovačku. Konečně se vynořila za horizontem. Teď už jsem si v klidu nechala nabrat plný bidon vody a dokonce si dala kus melounu. Mezitím dorazili další lidi, tak jsem si dala ještě jeden meloun a jakmile první z nich vyrazili na další cestu, vyjela jsem taky. Ve sjezdu jsme utvořili čtveřici, která se po odbočení na Smokovec roztrhla na dvě dvojice. Já jsem samozřejmě zůstala v té zadní. Čekalo nás nepříjemné stoupání, zase takové to, co nevypadá. Naštěstí nefoukalo tolik jako předloni, kdy jsem se tady trápila sama. Kolega říkal, že už má taky dost, ale stejně jako předtím Astral na tom byl furt o dost líp než já, takže jsem jen visela a byla ráda, že jsem ráda. Nutno říct, že se o mě staral naprosto vzorově: ani jednou nechtěl střídat, jel tempo tak akorát, aby nám to do cíle netrvalo zbytečně dlouho :-), ale zas abych uvisela, občas se ohlížel, jestli mě někde neztratil, když se chystal na to v mírném sjezdu šlápnout, tak mě poslal do těsného háku, předem mě upozornil na rozbitou silnici... Tohle jsem ve stavu, v jakém jsem byla, přesně potřebovala!

Sjezdík ze Smokovce do Popradu už jsem si celkem užívala, to už jsem věděla, že to dám :-) Jen jsem se párkrát ohlídla, aby mě zase na poslední chvíli někdo nedojel a nepřespurtoval, jako předloni. Teda ne že bych byla schopná proti tomu něco dělat. Ale široko daleko nikdo nebyl. V cíli jsem poděkovala mému zachránci a popravdě mi bylo celkem fuk, kolikátá jsem. Odebrali jsme s Vojenem na ubytovnu udělat ze sebe lidi, a když jsme se vrátili na náměstí, tak už bylo po vyhlášení. To mě teda naštvalo :-( Ale u restaurace visely výsledky, tak jsem si aspoň došla k pořadatelům pro bronzovou medaili ;-) Na to, jak letos nestíhám trénovat a jak mi to nejezdí, jsem byla spokojená – zopakovala jsem umístění z loňska a zajela o pár minut rychleji.

A to není všechno...

V neděli si to frčíme po dálnici na Liptovský Mikuláš, když mi začne zvonit telefon. A služební. Neznámé číslo. Říkám si, kdo mi volá, v neděli? To neberu! Ale volající byl hodně vytrvalý, tak jsem to nakonec zvedla. Na druhém konci Míša Srbová, a prý jestli jsme ještě v Popradu. Říkám, že ne, a ona že prý tu vítěznou Polku diskli za jízdu za autem, takže já jsem druhá a ona (Míša) třetí. A že se teda domluvila s pořadatelem, že tu stříbrnou medaili pošle jí a že si je pak v Praze vyměníme. No toto! Takže jsem si nakonec takhle nečekaně splnila svoje předsezónní předsevzetí zajet Tatry na druhé místo. Předloni čtvrtá, loni třetí, letos druhá, za rok... Kdo ví? ;-)

Na závěr několik dat z tacháku a tepáku:

čistý čas jízdy 7:08:06

ujetá vzdálenost 223,22 km

průměrná rychlost 31,3 km/h

maximální rychlost 79,6 km/h

celkový čas 7:12:15

průměrný tep 158

maximální tep 189

čas strávený v kompenzaci 0:22:39 (5%)

čas strávený v základní vytrvalosti 3:37:49 (50%)

čas strávený mezi prahy 2:09:01 (30%)

čas strávený nad ANP 1:02:46 (15%)